pondělí 18. dubna 2016

Sobota veselá a smutná

Znáte ten pocit, kdy v lese sejdete z cesty, a přesto nejste ztracení? Kolem vás jsou husté hvozdy a vy nevidíte dál než na několik desítek metrů, přesto se necítíte nepříjemně. Okolní krajinu totiž znáte tak dokonale, že byste mohli v okamžiku vychrlit vzdálenost a azimut ke všem nejbližším významným místům.

Pak se zastavíte, sednete si do vrstvy loňského listí a zády se opřete o peň vzrostlého buku. Odpočíváte. Slunce vás přes dosud bezlisté koruny stromů příjemně hřeje a vy začínáte pomalu klimbat. Trvá to možná půl hodiny, možná hodinu, než se pomalu probudíte, abyste zjistili, že už si na vás okolní příroda zvykla. V listí před vámi sedí myška a pozoruje vás. Chvilku na sebe jen tak koukáte, než zase zmizí za svými myšími záležitostmi. Hodíte si proto batoh na záda a pokračujete dál.

Nádherný den (Foto: autor).

Zažil jsem to tuto sobotu a to místo bylo samozřejmě nedaleko Tesáku v Hostýnské vrchovině. Ráno jsem se odtud vydal přes Kyčeru a Tři kameny na Holý vrch. Kolikrát jsem tou cestou už šel? Stokrát? Pak jsem odbočil doleva, abych se po několika hodinách dostal přes Držkovou, Troják a Vičanov zpátky na Tesák. Byl právě čas si dát v místní "Restauraci III. kategorie + 10 %" odpolední kafíčko. Usadil jsem se venku na zahrádce a s požitkářsky přivřenýma očima jsem, chtíc nechtíc, začal bloudit ve svých vzpomínkách.

Na Tesáku jsem vyrostl. V těch ošklivých a krásných 90. letech, kdy jsem prožíval mladší dětství a kdy v dynamicky se měnící české společnosti stále přetrvávaly některé výhody i nevýhody reálného socialismu, jsme sem jezdili minimálně třikrát do roka. Důvod byl prozaický. Otec tehdy pracoval v Meoptě Přerov a ta zde měla své rekreační zařízení. (Poznámka pro později narozené: Ano, dříve velké podniky skutečně provozovaly svá vlastní rekreační střediska.) Za mrzký peníz jsme proto mohli několik týdnů v roce trávit v krásné přírodě Hostýnských vrchů. Mělo to svá pozitiva i negativa. Na jednu stranu jsem kromě Tesáku nepoznal téměř nic jiného, na druhou stranu jsem si však k místním kopcům a lesům mohl vytvořit vřelý citový vztah, který trvá dodneška.

Ruské kuželky jsme hrávali často. To malé s velkou hlavou jsem já :) (Foto: otec).


Další z ruských kuželek (Foto: otec).

Co všechno jsme zde prožili? Asi by to vydalo na celou knížku. V tu chvíli, kdy jsem seděl na zahrádce u kávy, jsem si však bůhvíproč vzpomněl na historku, kterou si pracovně nazvu Legendou o třech divokých psech. Vlastně ani nevím, jak vznikla. Nejspíš si to celé vymyslel můj starší bratr, aby mě zabavil. Bujnost dětské fantazie je každopádně neuvěřitelná, koneckonců posuďte sami. Podle legendy se v okolí Tesáku pohybovali tři divocí a nebezpeční psi. Nejmohutnější z nich, více méně dobrácký Buldok, se nejčastěji vyskytoval na jih od Tesáku, mezi Kyčerou a silnicí směrem na Troják. Prostřední Vlčáček, povahy nevypočitatelné, sídlil podél silnice na Chvalčov. A nakonec nejmenší, avšak nejzuřivější a nejnebezpečnější Vořech měl teritorium směrem k Cvičáku a dál na Vičanov. Zřídka ty psy někdo spatřil, pro osamocené turisty, nedejbože děti, však byli postrachem. Pár lidí se prý ztratilo a už je nikdo nikdy neviděl. Záhadě bylo samozřejmě nutno přijít na kloub, celé dny jsme proto tehdy prolítali po okolních lesích a naháněním psů si cuchali nervy. Každou chvíli jeden z nás některého psa zaručeně zahlédl. Zuřivé útoky střídaly panické útěky a dny příjemně plynuly.

Další z mnoha fotek z našich dovolených na Tesáku (Foto: otec).


Na spoustě fotek z té doby se tváříme jak dementi. Nejčastěji to bylo způsobeno tím, že otec, pamětliv zásad správného fotografování, nás vždy fotil se sluncem v zádech. Nám tedy zákonitě pražilo do ksichtů (Foto: otec).


Takovej malej roztomilej Jiříček jsem býval :D (Foto: otec).

S úsměvem jsem vstal od kávy a šel si ta známá místa projít. Chatky, ve kterých jsme bydlívali, hřišťátko, hernu s pingpongovým stolem, plácek na ruské kuželky a taky řídký les směrem na Cvičák, kde snad ještě i dnes řádí divoký Vořech. To, co jsem spatřil, mi ale úsměv z tváře okamžitě vzalo. Celý areál neudržovaný, zarostlý, chatky v havarijním stavu a jedna z nich dokonce chybí. Zbyl z ní pouze betonový základ. Vydal jsem se k sedmičce, kde jsme byli ubytovaní nejčastěji. Vystoupal jsem tři schůdky a vzal za kliku. Samozřejmě bylo zamčeno, co jsem čekal? Aspoň jsem se čelem opřel o rám dveří, zavřel oči a nasál tu zatuchlou vůni starého, poctivě namořeného dřeva. Vůni, kterou kdybych kdykoli v životě ucítil, vždycky řeknu jediné slovo. Tesák. Obešel jsem chatku, rozhlédl se, není-li někdo poblíž, a rychle se přehoupl přes zábradlí terasy. Okenice na této straně chyběly, nahlédl jsem proto dovnitř. Bylo to tam! Stůl, u kterého jsme hrávali karty, elektrická kamna, schody do patra a trám, na kterém jsme sušívali mokré oblečení. Seskočil jsem dolů a šel dál. Na konci areálu stávala herna. I zde jsem měl možnost se oknem podívat dovnitř. Na pingpongovém stole byla natažená síťka a ležely tam dokonce i pálky. Jenom začít hrát.

 Areál pamatuje lepší časy. Zdá se mi to, jako by to bylo včera (Foto: autor).

Betonový základ jedné z chatek. Z předsíně se vešlo do malé chodbičky a pak dál do koupelny, kuchyňky a hlavního pokoje. Odtud vedlo otevřené schodiště do horního pokojíku (Foto: autor).

 Plácek na ruské kuželky, v pozadí budova herny (Foto: autor).

 Pingpongový stůl ve stavu "Jenom začít hrát" (Foto: autor).

Všechno bylo jako tehdy, přesto jsem věděl, že je to už nejspíš nenávratně ztraceno. Všechno je zašlé a rozbité. Kdo by tady chtěl trávit dovolenou?! Ba ne, Tesák je už ztracený. Rozplynul se stejně jako moje dětství. Bylo mi z toho najednou smutno.

Žádné komentáře:

Okomentovat