středa 9. října 2013

Jak jsme pařili na Didaktiku

K sepsání tohoto článku mě svými občasnými články o osmibitových počítačích a starých hrách inspiroval Martin Malý. Vždy, když jsem si nějaký takový kousek přečetl, s nostalgií jsem zavzpomínal na časy, kdy jsem ještě jako malý Jiříček seděl u našeho počítače značky Didaktik Skalica (po prozkoumání wikipedie si myslím, že to byl tento model), čuměl do televize Tesla Merkur a pařil tehdejší hry. Tento počítač nám koupil otec někdy v roce 1993 z druhé ruky a přestože už v té době nebyl zdaleka nejmodernější, proseděl jsem u něho dlouhé chvíle. Abych to uvedl na pravou míru. Dokázal jsem u toho sedět hodiny a hodiny, leč odborník na výpočetní techniku se ze mě nestal. V roce 1993 mi bylo celých pět let, sotva jsem se naučil číst a moje ambice začínaly a končily u schopnosti spustit oblíbenou hru. Počítač se pak někam strčil, možná jsme ho s bratrem rozbili, a teď už vůbec nevím, kde je mu konec. Vzpomínky na pěkné období života však zůstávají.

No ale to není to, o čem bych chtěl psát. Rád bych se dostal k tomu, které hry jsme vlastně nejčastěji pařili. Předtím se však ještě krátce zastavím u uspořádání vlastního počítače. Zkušení určitě ví, jak to bylo a třeba mě i opraví, ale aspoň pro neznalé. Počítač se skládal ze zdroje, což byla taková černá krabička o rozměrech cca 150 x 70 x 70 mm, těžká jako prase, dále pak z klávesnice, magnetofonového přehrávače a monitoru, který obstarávala, jak už jsem zmínil, naše stará, dobrá, černobílá teslovka Merkur. Pamatuji si, že pro spuštění hry bylo nutné vložit kazetu a na přehrávači rychloposuvem nastavit úsek pásku, kde záznam hry začínal. Poté jsem vždycky do příkazového řádku zadal nějaký příkaz, zmáčknul enter a naučeným pohybem nohy zapnul přehrávání kazety. Pak se jen čekalo, jestli se hra načte. Záměrně píšu "jestli", protože to nebylo zdaleka pravidlem. Důvody neznámé. A co jsme teda vlastně tehdy hráli? Pokud si dobře pamatuji, tak to byla hlavně tato čtveřice her.

Italia 90

Neskutečně vtipná fotbalová simulace. V pěti letech jsem to nezvládal, neuměl jsem to pořádne ovládat a většinou jsem dostal výprask. Ale bavilo mě to. Ukázka ze hry je tady:


Mad Mix II

Kulička, co se honí za žrádlem a ještě mezitím musí dávat pozor, aby ji nesežralo něco jiného. Nikdy jsem nechápal, jak můžou být ti nepřátelé takoví pitomci. Profrčel jsem ji přímo před nosem a oni si klidně zahnou úplně někam do kšá. Dával jsem si je většinou zkušeně, stačilo jen trochu trpělivosti a příliš neriskovat. Ukázka je zde:


Teenage Mutant Hero Turtles

Jojo, želvy nindžové. Kdo se narodil mezi roky 1980 a 1990 a nepamatuje si Leonarda, Raphaela, Michelangela a Donatella, byl v dětství zásadně ochuzen. Já jsem viděl seriály, filmy a pařil jsem i tuto hru. Výsledky byly sice neslavné, ale doteď si pamatuji ty okamžiky krví podlitých očí a lámání joysticku v touze po masakru nepřátel. Když si sám sebe tak zpětně uvědomuji, tak bych se ani nedivil, kdyby někdo na základě mého obrazu napsal do novin jeden z těch rozhořčených článků o vlivu násilných her na dětskou psychiku. Snad to na mně nenechalo žádné následky. Takhle to vypadalo:


R-Type

Toto byl asi favorit číslo jedna a zase se jednalo o hru, která ve mě probouzela nejnižší krvelačné pudy. Tentokrát se válčilo ve vesmíru a musím říct, že tady mi to vyhovovalo podstatně lépe než v kanálových stokách.


Tak to by bylo asi vše z toho, co si pamatuji. Jak jsem už zmínil, po nějaké době ten počítač zmizel. Nevím proč a co se s ním vlastně stalo, ale skončila tím jedna hezká životní etapa. Další počítač jsem si koupil až za svoje našetřené peníze někdy okolo roku 2000, to už však vládly jiné hry. Vzpomínám si na Return to Castle Wolfenstein, Medieval: Total War a samozřejmě Age of Empires II. Trošku jiná historie.

Žádné komentáře:

Okomentovat